Využití internetu jako média komunit DIY

Na letošní Letní škole KISK v Zubří u Nového města na Moravě byl jeden z tématických bloků věnován i komunitním médiím. Přednášky se z většiny týkaly internetových rádií a rozhlasu obecně, rozhodl jsem se proto v rámci svého výstupu více přiblížit našemu oboru a vytvořit stručný přehled nejvýznamnějších komunit Do it yourself, které v mnoha případech našly svůj domov ve vodách internetu.

Do it yourself

Kultura do it yourself (v překladu udělej si sám) je tvůrčí způsob života založený původně na samostatných domovních úpravách a různých tvůrčích domácích pracích (vyšívání, tvorba šperků...), ale díky internetu a snadnou možností sdílení se rozšířil i na intelektuální tvůrčí činnost – např. vzdělávání, tvorba hudby, či programování.

Hlavními principy DIY kultury jsou soběstačnost (dokážu se obejít bez pomoci placeného profesionála), nezávislost (na státních i komerčních institucích, např. při distribuci svých výrobků), vzájemná spolupráce a volnost kreativity.

Dějiny a obecné základy DIY dobře shrnuje kniha Koziell and Brass, 1997.

Kutilství

Různé zlepšováky ať už technického, fuknčního či dekorativního charakteru jsou v podstatě základem celé myšlenky DIY. Příklady komunitních médií se i nadále dají najít i ve "fyzickém" světě, ať už to jsou různé kutilské magazíny, příručky či Receptáře Přemka Podlahy apod.

Na internetu se komunita domácích kutilů nejhlasitěji projevuje na webu Instructables, který sdružuje jak technické technické, jako je výroba různých elektronických zařízení, kutilské rady při stavbě, zahradničení, úprava oblečení, nápady na hry či recepty. Jednou z nejznámější českých alternativ může být třeba Mimibazar, na kterém se kromě použitých dětských oblečků dají najít zejména nápady pro dekoraci obydlí, či některé neslavně proslulé recepty pro naše malé i velké jedlíky.

Kutilství je typickým příkladem DIY komunity, která vznikla zcela nezávisle na internetu a využívá ho skutečně pouze jako médium, samotná funkční podstata komunity zůstala defakto nezměněna.

Vzdělávání

Kořeny otevřeného komunitního vzdělávání byly svým způsobem založeny už s vznikem Open access (česky volný, či otevřený přístup). Jedná se o model vědecké komunikace existující již od 60. let 20. století, ale zažívající rychlý rozvoj zejména s masovým rozšířením internetu v 90. letech. Open access literatura je dostupná digitálně, zdarma a obvykle bez výraznějšího autorskoprávního omezení.

Většina vědeckých časopisů obvykle neplatí za články autorské odměny (Suber, 2012), autoři proto při volném zveřejnění netratí na ziscích. Samotné vydávání otevřené vědecké literatury, ač je často levnější, není zdarma, existují tak dva modely open access publikace, resp. jejího financování:

• Open access archivy, či repozitáře (zelený open access) – obvykle obsahují nerecenzované preprinty, které schválení autoři mohou volně publikovat. V podstatě veškerou činnost si dělá autor sám, jako software pro informační systém pak je většinou použit vybraný open source, tudíž náklady na provoz jsou minimální. Diskový prostor pak většinou zajišťuje spřátelená organizace (např. univerzita). Spolupráci mezi archivy zajišťuje Open Archive Initiative, nezisková organizace zajišťující výměnný protokol OAI- PMH, předmětové hesláře a celkovou koordinaci všech otevřených archivů.
• Open access časopisy (zlatý open access) – v podstatě tradiční recenzované vědecké časopisy, pouze s tím rozdílem, že jsou zpřístupněny volně. Ty už mají náklady na provoz citelnější, nicméně hledají jiný způsob financování, než je zpoplatnění samotných článků (např. reklama, financování univerzitou, doplňkové služby apod.)

Celkovým cílem open access je vybudovat alternativu volně dostupné studijní literatury. Často pak poskytuje prostor autorům, kteří by se se svým tématem u komerčních vydavatelů neprosadili a tím zajišťuje i všem čtenářům bez rozdílu přístup k těmto informacím.

Tuto charakteristiku na bázi nevědecké komunikace pak splňuje encyklopedie Wikipedia a veškeré další projekty, fungující na platformě wiki. Jedná se o otevřený, svobodný projekt fungující na principu komunitní spolupráce jak při tvorbě článků, pravidel přispívání tak samotného zdrojového kódu Wikipedie. Tím se dostávám k další velké kapitole internetové DIY komunity.

Svobodný software

Svobodný software či open source, byl oficiálně představen roku 1983, kdy Richard Stallman založil Projekt GNU, pod jehož hlavičkou vznikla a stále vzniká kolaborativním způsobem řada otevřených programů. Roku 1985 pak stejný muž založil Free software foundation, Nadaci pro svobodný software, která shání finance a formálně zastřešuje projekty směřující k rozšíření modelu svobodného softwaru.

Mezi příklady známých svobodných / otevřených programů patří například jádro operačního systému Linux Kernel, kancelářský balík OpenOffice, nebo grafický editor GIMP.

Samotné principy a výhody svobodného softwaru z hlediska ekonomického či právního jsou shrnuty v knize Richarda Stallmana Free software, free society. Z hlediska komunitního je pak daleko zajímavější esej Erica S. Raymonda The Cathedraal & The Bazaar, ve kterém porovnává dva různé modely skupinové práce při tvorbě open-sourcového e-mailového klienta Fetchmail.

• Katedrála – zdrojový kód je přístupný pouze po vydání konečné verze, během vývoje je uzavřený pro skupinu vývojářů (používá většina komerčních i nekomerčních autorů).
• Tržiště – během celého procesu tvorby je zdrojový kód přístupný veřejnosti a kdokoliv se může do jeho vývoje zapojit a vyjádřit se k němu (např. vývoj Linuxu a právě Fetchmailu).

Autor se ve studii soustředí zejména na vyzdvihnutí praktické stránky vývoje otevřených programů – popisuje a rozvíjí specifika kolaborativní spolupráce a nejlepší způsoby jak ji zvládnout. Hlavním závěrem studie je, že model tržiště je pro vývoj softwaru daleko přínosnější, neboť chyby v kódu jsou odhaleny daleko rychleji (víc očí víc vidí) a s daleko menším úsilím než v případě katedrály.

Kolaborativní open source (zejména pak model tržiště) je nepochybně příkladem DIY programování, nejvyužívanějším médiem této komunity je pak web SourceForge.

Umění

Poslední sekcí které se chci stručně dotknout jsou různé otevřené umělecké komunity v prostředí internetu. Umění není klasickou kategorií DIY, protože se nejedná o výrobu praktických věcí pro život, ale i tak jde u tvorby a šíření umění v rámci komunit o vytváření svobodných a volných alternativ oproti komerčnímu umění.

V historii byla vždy silná komunita literátů, na internetu však neexistuje jeden velký server, který by je sdružoval, komunity jsou často poněkud roztříštěné (zčásti zřejmě kvůli jazykové bariéře), v Česku patří mezi dominantní např. Písmák či Liter.

Jedním z výraznějších komunitních serverů, zpřístupňující originální výtvarná díla je projekt devianART.

Zajímavou kategorií je hudba, kde je velice výrazným příkladem freetekno, silná hudební subkultura založená na principech DIY, web české komunity k dispozici na http://www.freetekno.cz.


Cílem tohoto příspěvku nebylo pochopitelně vytvořit kompletní přehled komunit DIY na internetu, pouze jsem v kontextu informací kterých se nám dostalo na přednáškách chlapců z Radia R a Henryho Loesera nastínil směr, kterým některé zcela tradiční komunity dokázaly využít internet jako své médium a jiným pak přímo umožnil jejich vznik či významně urychlil rozvoj.

 

Literatura

KOZIELL, Sophie Poklewski, BRASS, Elaine. Gathering Force: DIY Culture — Radical Action for Those Tired of Waiting. London: Big Issue, 1997. ISBN 1-899419-01-2.

RAYMOND, Eric S. The Cathedral & The Bazar: musings on Linux and open source by an accidental revolutionary. Cambridge: O’Reilly, ©2000. ISBN 1-56592-724-9. Digitalizovaná verze dostupná z: http://www.catb.org/~esr/writings/cathedral-bazaar/cathedral-bazaar/.

STALLMAN, Richard. Free software, free society: selected essays of Richard M. Stallman. 2nd edition. Boston: Free Software Foundation, ©2010. ISBN 978-0-9831592-0-9. Digitální kopie dostupná z: http://www.gnu.org/doc/fsfs-ii-2.pdf.

SUBER, Peter. Open Access Overview: focusing on open access to peer-reviewed research articles and their preprints [online]. Last revised 2012-06-18 [cit. 2014-07-05]. Dostupný z: http://www.earlham.edu/~peters/fos/overview.htm.

Manovichovy principy variability se Šmorajsovou troškou do mlýna

Disclaimer: Vím, že každý odstavec vypadá jinak, nevím proč. Řešit to nechci. Příjemné čtení! :)

Jako první četba tohoto semestru nám byl naservírován nový český překlad legendárního článku Lva Manoviche Principy nových médií. Jedním z těchto principů je i variabilita, k jejímž dílčím principům jsme dostali za úkol vymyslet a odůvodnit reálné příklady. (Princip princip princip!)

Princip první: Prvky média jsou uloženy v mediální databázi.

Z ní lze buď předem nebo na objednávku vytvářet širokou škálu děl různého rozlišení, formy i obsahu. Na první pohled se může zdát, že takové použití principu variability má pouze technologický ráz. Ovšem v počítačovém věku začala databáze fungovat jako právoplatná kulturní forma. Nabízí určitý model světa a lidské existence a navíc ovlivňuje způsob, jakým uživatel chápe data, která databáze obsahuje.

Příklad Netflixu bych zde mohl klidně nahradit třeba YouTube nebo iTunes ale Netflix mi je nějak nejbližší. Každý kdo ho využívá tak bude souhlasit, že se opravdu jedná o jakýsi minimodel světa se svými pravidly a vztahy, různé formy, obsahy a rozlišení jsou pak samozřejmé. Mé chápání dat se Netflixem částečně určitě změnilo, už jen proto že jsem si zvyknul na řetězové sledování jednotlivých dílů seriálu bez nutnosti čekání na vydání nové epizody.


Princip druhý: Na základě stejných dat lze vytvořit několik různých rozhraní.

Začíná být možné oddělovat úrovně „obsahu“ (data) a rozhraní. Neomediální dílo můžeme definovat jako jedno nebo více rozhraní pro multimediální databázi.

Zde si přiznám nejsem příliš jist co chtěl autor přesně říci. Buď to, že stejný obsah může pod hlavičkou různých služeb působit zcela jinak (třeba píseň kterou slyšíme na Evropě 2 vs. ta stejná stažená z iTunes), nebo to, že pro stejné služby existují různá rozhraní která vypadají a často i působí zcela jinak. Přirozeně mě tak napadly mobilní verze aplikací, ale není vyloučeno že je to nějak úúúplně jinak.


Princip třetí: Počítačový program může využít informace o uživateli a automaticky přizpůsobit skladbu média i tvorbu dalších prvků.

Příklady: Webové stránky používají informace o typu hardwaru a prohlížeče nebo síťovou adresu uživatele, aby vhodně přizpůsobily aktuálně prohlížená data; interaktivní počítačové instalace využívají informace o tělesných pohybech uživatele pro tvorbu zvuků, tvarů a obrazů nebo pro ovládání chování umělých bytostí.

Tady asi netřeba cokoli dodávat. :)


Princip čtvrtý: interaktivita tzv. větvového typu.

Termín odkazuje k programům, ve kterých se ke všem objektům uživatel dostane za pomoci rozvětvené struktury. Když uživatel dosáhne určitého objektu, program mu nabídne volby a nechá ho z nich vybrat. V závislosti na hodnotě volby uživatel dále pokračuje po určené větvi stromu. Spíše než síťová adresa nebo pozice těla je v tomto případě informací použitou programem výsledek kognitivního procesu uživatele.

Dal by se zde uplatnit v podstatě jakýkoli eshop se stromovou strukturou kategorií, systémem automatických doporučení a dalšími způsoby a nástroji mapování a využívání kognitivního procesu uživatele, kterých je dnes k dispozici až až.


Princip pátý: hypermédia.

Hypermediální dokument tvoří multimediální prvky, které jsou propojeny hyperodkazy (co do konceptu se podobají interaktivitě větvového typu, neboť spojení mezi prvky má často strukturu stromu). Na rozdíl od tradičních médií jsou zde prvky a struktura vzájemně nezávislé. Jednou z hypermediálních realizací, ve které jsou prvky distribuovány po celé síti, je světová počítačová síť. Dalším příkladem je hypertext, který využívá pouze jeden mediální typ – text. Jak v tomto případě funguje princip variability? O každé z možných cest napříč hypermediálním dokumentem můžeme uvažovat jako o jedné z jeho různých verzí. Sledováním odkazů každý uživatel realizuje jednotlivou verzi dokumentu.

Zde si autor odpověděl v podstatě sám, takže díky, Lve! :)

Princip šestý: pravidelné aktualizace.

Například moderní softwarové aplikace na Internetu sledují aktualizované verze programů, které – někdy i bez vědomí uživatele - stahují a instalují. Většina webových stránek se také pravidelně aktualizuje, ručně nebo automaticky, když v databázích, které stránky řídí, dojde ke změnám. Obzvlášť zajímavým případem „aktualizovatelnosti“ jsou ty stránky, které mění informace (o počasí nebo cenách akcií) nepřetržitě.

U tohoto principu mi Lev opět hezky nahrál na smeč. Můj vyňufaný blogísek je tak příkladem ručně aktualizované aplikace (resp. aplikací jako takovou je samozřejmě platforma Blogspotu), yr.no pak příkladem automaticky aktualizované služby.


Princip sedmý: stupňovatelnost.

Dovoluje generovat různé verze stejného mediálního díla v nejrůznějších velikostech a úrovních detailu. Při přemýšlení o stupňovatelnosti se hodí metafora mapy. Pokud položíme rovnítko mezi neomediální dílo a nějaké skutečné území, různé verze tohoto díla budou odpovídat mapám území vytvořeným v různých měřítkách. Mapa vykazuje méně či více detailů o území v závislosti na výběru měřítka. Různé verze neomediálního díla se mohou lišit čistě kvantitativně v množství přítomných detailů.

První co mě při této definici napadlo jsou díla Chrise Jordana. Na první pohled obyčejný obrázek dostává při interakci s uživatelem zcela nový rozměr. Pokud jej ještě neznáte, seznamte se skrz výše uvedený odkaz a zííírejte.

12 rozzlobených hodin aneb jak jsem položil ShotDetect na lopatky

Slavnostně oznamuji že můj Macbook přežil blogový maraton Digital Humanities, ačkoli měl vskutku namále a ještě teď nervózně oddechuje. Můj boj se ShotDetectem a následně s ImageJ trval téměř přesně 12 hodin čistého času a proto jsem se rozhodl to tomu smradovi vrátit a vytvořit vizualizaci světlosti snímků filmu 12 rozzlobených mužů. Pokud tento film z roku 1957 někdo neviděl tak mi je ho líto, nicméně pro upřesnění se téměř celý odehrává v jedné místnosti o přibližně třiceti metrech čtverečních.

Tak doufám že tato má pomsta ShotDetect potažmo ImageJ pořádně bolela. Muhaha.

Asi jednou výpovědní hodnotu celému image plotu dodává bílý oblek Henryho Fondy, který se krásně vyjímá v pravém horním sektoru vizualizace. A to si zaslouží minimálně dvojitou kořalku. Nascheanou!

Dexterův krvavý bublifuk

Po lítém boji s RStudiem nám byla představena úžasná služba Voyant Tools. S její pomocí se dá analyzovat text tak jednoduše a příjemně, že mi chvilkami ani nepřišlo že dělám vlastně školní úkol a tak jsem si trochu pohrál s prvním dílem knižního Dextera.

Na úvod jsem vytvořil wordcloud. Člověk by téměř nabyl dojmu, že se příběh vlastně týká Deb a nikoli Dextera...ale vzhledem k tomu že se celý děj odehrává z Dexterova pohledu a s jeho narací, už není tak překvapivé že právě jeho oblíbená sestřička mu tak často vytane na mysl.

Přes super nástroj Bubblelines jsem poté vizualizoval výskyt vybraných slov v průběhu celé knihy.

Na obrázku je krásně vidět, že Dexter často myslí na Deb i na sebe, ale málokdy stejně intenzivně na oba zároveň. Často mu zatápí Laguerta, naopak Doakes je v příběhu takřka bezvýznamný. Je také vidět, že ve chvílích nouze se Dexter pravidelně obrací na Harryho, zatímco Rita se zdá být opravdou pouze dokreslením hluchých míst, stejně jako je to v Dexterově životě jako takovém. No a Brian je v příběhu zastoupen samozřejmě až na konci. Pro zajímavost jsem přidal i Dexova "temného pasažéra", na vizualizaci jsou tak krásně vidět okamžiky, kdy se toto alter-ego ujalo řízení. V těchto okamžicích Dexter jako takový většinou ustupuje ze zorného pole.

Mohl bych s aplikací dovádět ještě hodně hodně dlouho a taky ještě dost možná budu. Po boji se ShotDetectem působí na mou duši jako balzám. :)

Knihovnicko-perníkový slovomrak

Po milém Gephi jsme se na Digital Humanities uchýlili zpět k RStudiu Kamarád s úkolem vytvořit párek wordcloudů.

První byl celkem jednoduchý, šlo o nejčastější slova v posledních 300 statusech naší oblíbené FB stránky. Samozřejmě jsem si nemohl vybrat jinak než stránku nejkrásnější, nepřívětívější a nejpokrokovější knihovny u nás, totiž Knihovny Jana Palacha.

Vidíte, jak jsme milí? O:-) Navštívit nás je radost a slast.

Konkurentem v poskytnuté slasti jsou už jenom drogy a proto jsem v rámci druhého úkolu vyrobil wordcloud z titulků ke všem sériím Breaking Bad.

Po menších problémech se sháněním anglických titulků v trochu normální stáhnutelné podobě jsem se sice zasekl u vyřazení nerelevantních slov (stopslovník RStudia mě poměrně zklamal), ale výsledek si myslím že nakonec celkem odpovídá náladě celého seriálu. Kupříkladu frekvence užívání jednotlivých jmen poměrně sedí na jejich významnost v příběhu (Walt > Jesse > Hank > Skyler).

Zdá se že všechno je správné a v pohodě, takže si s klidem dál šlehejte perník, nic se nemůže pokazit. ;)

Kamarádčoft na facebooku - kdo s kým jak a proč?

Jelikož jsem trochu vyčerpal svou slovní zásobu na vyhejtování ShotDetectu (už chápu proč jsou Francouzi všeobecně tak oblíbeným národem), s dovolením shrnu tento post velmi věcně a stručně.

Přes šikovný nástroj Netvizz jsme si na další z hodin Digital Humanities postahovali data o přátelích na facebooku a zejména pak o vztazích mezi nimi. Údaje jsme následně nasypali do Gephi (dvojitý úspěch - spustil jsem ho na netbooku a dokonce jsem mu hned napoprvé porozuměl) a vše vizualizovali do dalšího vyňufaného grafu. Ten můj dopadl asi nějak takto:

 

Vím, že se graf dal udělat daleko hezčí a bez popisků a tak dál, ale narovinu říkám že se mi fakt nechtělo. Nebo ještě lépe - MNĚ SE TO TAKHLE PROSTĚ LÍBÍ.

Je hezké jak jednotlivé clustery opravdu odpovídají sociálním skupinám ve kterých se pohybuji. Základka, gympl, bakalář, jeden magistr, druhý magistr, Liberec, Slavia, filmový festival... a také hromada outlayerů, kteří jsou z velké části tvořeni rodinnými příslušníky (ale evidentně se nemají moc rádi mezi sebou).

Za nejvíce roztomilé pak považuji naprosto náhodné vazby, fungující na bázi "tyvole odkud se znáš s [doplň jméno]?!"...Švrkala mi tak krásně propojil slávisty se SNM a Gašpar zase návštěvníky filmového festivalu a Hruba.

Gratulki všem v tomto grafu

ShotDefekt

Jsem člověk ve své povaze smířlivý. Nervu se, urovnávám konflikty, snažím se na všech a na všem najít aspoň kousek pozitivního. To platí i o technice, která má samozřejmě také nárok na své vrtochy. Tedy platilo, do dneška. Samotného mě překvapuje, že ještě mám z čeho psát tento hejt, neboť jsem už mnohokrát byl napřažen k vymrštění mého počítače z okna mým legendárním backhandem.

O co vlastně jde? Hrozně jednoduché, dostali jsme úkol si nainstalovat software ShotDetect (chce se mi z něj tak zvracet že odmítám špinit svůj blog odkazem), prohnat jím libovolný film a z výsledných snapshotů vyrobit v ImageJ jakýsi diagram světlosti jednotlivých snímků. Potud ízy pízy. Nikoliv.

O svém obstarožním OS X jsem už psal dříve, stejně tak o mém technickém talentu. Z toho důvodu jsem celý proces instalace přes příkazovou řádku stále odkládal a odkládal...ale nebylo nazbyt a po upgradu systému jsem se na to vrhnul. Svatá prostoto.

Vše začalo slibně instalací Homebrew. První oříšek však nastal vyhledáním správné verze XCode...v appstoru je k dispozici pouze verze pro Mountain Lion a můj Snow Leopard tak jen smutně zakníkal. Dobrá, stačilo se zaregistrovat jako Apple developer (LOL), najít správnou starou verzi, stáhnout soubor o 10 GB a nainstalovat. Fajn, asi po dvou hodinách se zadařilo. Evidentně jsem si ale stáhl až moc starou verzi! Takže nastal další, podobně dlouhý proces odinstalování, opětovného stažení 10 GB souboru a instalace. Tradá. Máme jednu ráno ale jsem plný nadšení a energie. Tak je načase zkusit nainstalovat samotný ShotDetect. Ne.

Zkoušel jsem to horem dolem, přes všechny brew doctory a brew updaty a jak se ty věci jmenujou, ale prostě ne. Našel jsem na fóru autora dokonce stejný problém, leč bohužel nezodpovězen.

No nevadí, sice jsem tím strávil už asi 6 hodin ale show must go on. Mám dvě možnosti, VMware nebo můj milovaný netbook...no, jakkoli je netbook v posledním tažení, je pořád rychlejší než paralelní windows, takže proč to nezkusit. Hodina bootování, hledání, čtení návodu, stahování, ale...teď už se to vážně musí povést! Ne. Dobrá, tak VMware. Ne.

Techničteji zdatný kolega (děkuji Jene!) mi poradil ať zkusím dát instalačku do nějaké složky bez diakritiky. Oh well...paralelku na Macu už jsem vypnul a nechtělo se mi čekat další hodinu na bootování, tak jsem se uchýlil k netbooku a voilá! Instalace se zadařila! Zdá se že by se ke mně konečně mohlo naklonit štěstí, žádná chybová hláška, dokonce i program jde spustit, tak ho začnu dle návodu nastavovat...stačí jen spustit proces! Ne.

Ano, správně, vynikající design programu zřejmě nepočítal s mým malým netbučím displejem a schoval přede mnou svá akční tlačítka.

V tento moment už jsem věděl jak se cítí buddhistický mnich který hoří zaživa a nehne u toho ani brvou. Nutkání vyslat ten černý kousek plastu na průzkum přilehlého parkoviště bylo tak silné...a navíc tak krásně padne do ruky! Ale to bych nebyl já, kdybych s kamennou tváří potřetí nenabootoval paralelku přes VMware a po další hodince čekání to nezkusil.

Po 35 minutách krásných 45%...až by se mi chtělo slzu uronit, ale neslavme dne před večerem. Stále můžu být pouze příjemně překvapen. Pokud se přecejen zadaří, výsledek uvidíte na blogu. Pokud ne, už zde ode mě zřejmě nikdy nic neuvidíte, protože pochybuji že by můj macbook vydržel pád z osmého patra.

Ach...